Search results for "stephen king"

Tenhle příběh mi přišel mailem. Samozřejmě spam. Příběh odvyprávěný myslím celkem špatně. Ale závěr týkající se čtyř věcí dobrý.

Slečna čekala na nástup do letadla na jednom velkém letišti. Protože bylo ještě třeba čekat déle, rozhodla se, že si koupí nějakou knihu. Zároveň si koupila i balíček sušenek. Pohodlně se usadila a začala číst, rozhodnutá zkrátit čas a trochu si přitom odpočinout.

Na vedlejším sedadle, vedle balíčku se sušenkami, si jeden muž otevřel časopis a začal ho číst. Když si ona vzala první sušenku, muž si také vzal jednu. Číst dále

Dopsal Mates: „Dohodl jsem se s Leníkem (Leník se nabídl… tak to tuším bylo… a nebo to bylo přesně obráceně?) na publikaci článků zabývajících se tématikou, kterou zná lépe ona než já. Je možné, že časem se její okruh rozšíří nebo zabrousí i do jiných rubrik. První její počin je jen takové letmé seznámení s Leníkem. Něco o sobě píše, něco o sobě nejspíš ještě dopíše (a třeba pro Piráta – míry sem psát nechtěla). Dost už. Teď už sama.“

Kdo mě nezná, zřejmě uvítá alespoň pár informací o mé maličkosti. Najdete mě ve stejné vísce jako Matese, mám ráda cestování, kolo, dobrý knížky, hudbu a taky kuchtění 🙂 Poslední zmiňovaná záliba byla hlavním důvodem k založení nové rubriky, ve které se postupem času budou objevovat nejrůznější recepty na osvědčené a oblíbené chuťovky 🙂 Budu vkládat i nejrůznější články, tipy a fígle, které se vám budou třeba někdy hodit. Tak se těšte…

Při úklidu pokoje jsem našel spoustu zajímavých věcí. Část jsem bez milosti vyhodil, s částí se rozloučil 🙂 a ten malý zbyteček jsem schoval na další úklid. Mezi tím vším ležel také dvoudílný komiks od Aničky. Dostal jsem od ní svolení ho zde publikovat, takže dávám všanc první díl a časem i další.

Trochu navážu na předchozí článek Poprvé. Tentokrát půjde o mé další krůčky v Ubuntu a také o vyřešení medvídků za GO2.

V předchozím příspěvku jsem popisoval své první zkušenosti s Ubuntu. Doba pokročila a už jsem si ho nainstaloval do noutbuku. Chvíli to trvalo, ale povedlo se, instalace proběhla bez problémů i když s nápovědou internetu. Teď z Ubuntu píšu tento článek. Zatím se jeví dobře, uvidím časem.

Dalším druhým krůčkem jsou dvě nalezené keše. Jednu jsem hledal s vlčaty na schůzce a druhou pak sám na malím malém výletu na kole. Zapsal jsem si je do deníčku 🙂 a plánuju hledání dalších. Sice už nejsou tak blízko, ale o to tady jde.

A poslední, neméně důležitá, informace se týká GO2. Na každého vítěze GO2 čeká zasloužená odměna. Jedno vítězství se rovná jednomu pytlíku medvídků. Budu se snažit je k vám vyexpedovat během následujících čtrnácti dnů. Pak budeme pokračovat dál, vzhůru k další desítce GO2.

Ve středu večer mi přišel e-mail. Zvláštní na něm bylo, že mi ho poslal Džouk (teda ne jako že je přímo od Džouka, ale spíš to, co v něm bylo). Dostal jsem pozvání se zúčastnit internetové hry Travian. Delší chvilku jsem váhal a vymlouval se na nedostatek času, spoustu jiné práce atd. Nakonec mne však přesvědčila a já se zájmem (a po zkušenostech s Red Dragonem 1 – nyní už Red Dragon 2) vyplnil registrační údaje a dal se do toho.

Registrace proběhla v klidu a velmi snadno. Po přihlášení jsem nevěděl, co mám dělat a podle toho to také dopadlo. Bezhlavé stavění a budování. Pak jsem se uklidnil, přečetl si manuál (hledám v něm i teď a ještě dlouho budu). Základním principem je postavit dobře fungující infrastrukturu (obilí, dřevo, hlína, železo), protože suroviny v závorce jsou potřeba ke všemu – stavba dolů, budov, budování armády. No a pak se válčí. Zatím nevím jak, protože nemám ani jednoho vojáka. To však přijde.

Na tom, jak jsem začal hrát, mně mrzí dvě věci. První věcí je moje přehnané a neuvážené stavění na začátku. S tím se snad poperu a nebude to mít větší vliv na moji vesnici do budoucna. Druhou mrzutou věcí je fakt, že jsem se nepřihlásil přes Džoukův odkaz (plynuly by z toho pro Džouka jisté výhody) i když hrajeme každý v jiném světě…

„Signa inferre! Praege! Concursu! Ad gladios! Infestis pilis!“

„Do útoku! Vpřed! Na zteč! Taste meče! Vztyčte kopí! „

Od čtvrtka nám doma nejde internet. Něco kuchali na sloupu odkud chytám signál, prý stačí restartovat router. No jo, jenže my žádný nemáme. To nic. Dnes by mělo být snad všechno OK.

Ano, je to tak. Anička se nám rozstonala. Chytla někde nějakou kykyritýdu (ekolog veliký – zase někde olizovala čolky v parku). V sobotu dopoledne jsme jí byli s drahou polovičkou navštívit v Albertinu. Nemocně moc nevypadala, kromě teploty a kašle. To ale k vážné nemoci stačí. Určitě se nám brzy uzdraví, bude zas běhat s lakroskou, rozdávat úsměvy, pojede na tábor,…

Aktualizováno 2007_06_04_10:35:

Aničce je líp, momentálně čeká na vizitu, tak se dozví víc. A máte se stavit – má to tam dlouhý…

Velryby jsou jedním z nejstarších (asi 50 milionů let) a největších (přes 30 metrů délky) živočichů na Zemi. Stejně stará je i jejich řeč. I ona se postupem evolučního vývoje (řekli byste, že mají velryby společné předky se sudokopytníky, např. daňkem? ) měnila. Prvopočátky velrybštiny se bohužel nedochovaly. A tak celkem hodně nedávno, vzhledem k těm 50 milionům let, se velrybština „ustálila“ a my máme velkou šanci se z ní zlomek třeba i naučit.

V roce 1959 australan F. G. Francis publikoval první vydání své knihy Pravidla spisovné velrybštiny. Francis v ní zúročil své dvacetileté zkušenosti s pozorováním kytovců. Například na straně 49 popisuje akcent a výslovnost. Zjistil třeba, že délka „výslovnosti“ je nejdříve nejdelší, pak krátká a nakonec prostřední. Slovo velryba by tak správně znělo veeeelryybaaa. Pokud je slovo delší, toto se opakuje. Existují však také výjimky. A také dialekty a drobné odlišnosti vzniklé rozprostřením po celé Zemi. Stejně tak třeba u nás na jednom konci republiky nevědí, co je to krýgl, na druhém zas neznají tůčko. To samé má i velrybština.

Až pokročím v čtení knihy dále, dám vědět. Velrybština je krásná řeč.

Inspirováno Aničkou aka Doris…

V úterý jsem se byl se svou drahou polovičkou podívat ve vojenském prostoru Libava. V ten den byl prostor otevřen i pro veřejnost. Úterý jsme nezačali zrovna nejlíp. Nějaká svině rozházela po cyklotrase z Olomouce do Velké Bystřice připíňáky. Pravidelně každé tři metry, vždy otočený špičkou nahoru. Já píchnul přední kolo, drahá půle zadní. Celkem bych tipoval, podle slov projíždějících cyklistů a toho, co jsem viděl, že píchlo asi deset patnáct lidí. Opravili jsme a jeli dál. V Mrsklesech proběhla registrace (podobná třeba Třem hradům) a frčelo se dál. Podle registračního čísla si myslím, že do devíti hodin ráno mohlo byt zaregistrováno cca 1600 lidí. Kopec, kopec a kopec. Tak to tam vypadalo. Prostě Oderské vrchy. A spousta lidí. Hodně foukalo a byla celkem zima, proto jsme se rozhodli naší trať trochu zkrátit a střihli jsme to okolo pramene Odry a Daskabatů zpátky do Olomouce. Já ten den najel 65 km včetně cesty od vlaku domů.

Z kraje týdne jsem také přidával naše skautské stránky, svůj blog a tátovy stránky do dalších vyhledávačů. Tátovy stránky přijali všude. Na jednom nejmenovaném serveru mi odmítli zaregistrovat všechny skautské stránky kromě střediskového rozcestníku. 😡 . Nějak to nechápu. A včera v noci dorazil ještě email o stránce mého blogu, prý „obsahuje minimum informací, a proto byla žádost o její zatřídění do katalogu … zamítnuta“. Člověk se prostě přestěhuje a začíná znova. 🙁

Za chvíli odjíždím na ObRok. Na kole. Čeká mne 170km napříč republikou. Mám z toho trochu strach, na druhou stranu je to velká výzva. Mám sbaleno, jen brašny hodit na kolo a jet. A přijedu z ObRoku až příští týden. Cyklistice zdar a mému kolu dvakrát.

Dneska jsem se snažil odpočívat. Dopoledne to šlo. Pak jsem ale dostal nabídku na odpolední lyžování a bylo po odpočinku.

O půl druhý už jsme stáli na svahu. Bylo spíš mlhavo, pár stupňů nad nulou, asi 40 cm sněhu. Na 11. února celkem solidní podmínky. 😀 Sjezdovka byla v rámci možností upravená. Sníh však pomalu odtával a tak byl poměrně těžkej. Začínala to bejt taková hutná hrabanina. A tak se mi povedl jeden solidní pád. Na dojezdu byla taková ta mulda o kterou každej zatáčí, aby dobře najel k příjezdu k vleku. Trošku jsem se o ní zaseknul. Když jsem jí přejížděl, byl jsem nějak moc předkloněnej a tak jsem letěl. Lyže jsem nechal asi metr za muldou. Když jsem je pak sbíral, ležely tam krásně na sněhu, asi půl metru od sebe, do písmene V. A já plachtil dál břichem po sněhu ještě asi tři metry. Víš, jak vypadá tučňák, když vyskakuje z vody na led? Jo, tak tak nějak jsem vypadal i já… Zvednul jsem se, obul se znova do lyží a pokračoval jsem blíž k vleku. Jen ten lyžák čekající u vleku na svýho učitele z toho měl větší srandu než já.

Pro dnešek jedinej pád na lyžích. That´s all. Jdu spát. Pracovní týden nepočká…

Bylo 15:53 a já se vracel z Lanškrouna zpátky do práce. Vlevo před sebou nad obzorem jsem viděl červenou záři. Zapadalo slunce. Vyjel jsem výš, až na Třebovské stěny. Pak jsem uviděl na obzoru zapadající slunce. Už jen půl ho bylo. Třetina oblohy byla zalitá tou červení. Rudý západ slunce, krvavý…